Chce to nové tváře, novou dynamiku, nový začátek
8. 11. 2007
Obdobných útoků jsem totiž v posledních letech zažil bezpočet. Za dobu, co jsem působil ve vrcholných politických orgánech KSČM, jsem toho zažil skutečně hodně. Když tu a tam procházím svůj osobní archiv, evokuje to ve mně hodně vzpomínek. Vybavuje se mi podstata klíčových událostí, vracím se rovněž ke zdánlivě drobným epizodám i k postojům jednotlivých osobností. Často jsem se totiž utkával s jedinci, kteří si budoucí vývoj komunistické strany i celé levice představovali jinak než většina ústředního výboru a pravděpodobně i většina členské základny. Patřili mezi ně i Josef Heller a Miloslav Ransdorf, jimž jsem nikdy neupíral právo na názor. Nic na tom nemění skutečnost, že oběma byla často vytýkána nejen živelnost, vnitřní nedisciplinovanost a menší srozumitelnost při prezentaci svých názorů, ale i vystupování hraničící někdy s přezíravostí vůči členské základně. Ovšem v politice je právě nejobtížnější to, že vyžaduje racionální pochopení a vědomý souhlas těch, ke kterým se obrací. Proto jsem svým odpůrcům často připomínal, že je třeba naši politiku stáhnout z výšin proklamací do roviny, které lidé rozumějí, tedy do roviny zkušeností i bezprostředních zájmů. A proto jsem také napsal svému nástupci ve funkci předsedy ÚV KSČM v minulém roce otevřený dopis, ve kterém mimo jiné stojí: „Očekával jsem, že ústřední výbor a stejně tak i výkonný výbor využijí toho, co jsem udělal, a že je to přiměje překonat nedůslednost a svazující setrvačnost. Čekal jsem pak také, že můj krok umožní především mému nástupci, tedy Tobě osobně, abys zaručil ve svých prvních krocích v čele strany otevřený prostor k aktivizaci a posílení našeho potenciálu.“
„Jen naivní hlupák by mohl uvěřit“, cituji dále z uvedeného dopisu, „že česká společnost namísto odpovědi na současné problémy a na existenční výzvy přítomnosti i budoucnosti chce od KSČM znova a znova slyšet mnohokrát už vyřčené omluvy za to, co bylo spojeno se zneužitím komunistických ideálů. A jen nezodpovědný hazardér neznalý dějin a politický ignorant, pokud ne něco horšího, by místo vedení věcné a moderní předvolební kampaně chtěl straně vnutit účast na antikomunistických kampaních pravice a mluvit k zacpaným uším těch, co veřejnosti nalhávají černobílé dějiny“.
Svůj otevřený dopis předsedovi ÚV KSČM, který byl tenkrát dostupný mnohým, včetně Miloslava Ransdorfa a Josefa Hellera, jsem končil slovy: „Nemůžeš nevědět, že u zcela konkrétních funkcionářů, kteří nerespektují demokratická týmová rozhodnutí, jde o chronická selhání, a to nejen v rovině politické, ale i lidské. Bez vyvozování odpovědnosti z podobných selhání nám hrozí nečitelnost a ztráta důvěryhodnosti. Nehodlám se s takovou politikou ztotožnit. A mlčet k tomu nebo tolerovat to, nechat podobné jednání bez kritiky a bez patřičného pojmenování se nikdy v minulosti neosvědčilo. Chce to prostě nové tváře, novou dynamiku, nový začátek“.
Pokud mi tedy někdo podsouvá, že kladu „důraz především na kontinuitu s minulostí“, nemluví pravdu. A jeho invektivy vůči mojí osobě pak pochopitelně vyznívají jako slova jedné písně: střelil na lišku, trefil Maryšku. A „vědecky poctivý“ rozhodně není ten, kdo neprostuduje dostupnou pramennou základnu a přitom se samolibě pokouší mistrovat jiné. A pokud mě někdo chce omračovat „kapitalistickým autem“, pak mu budu i nadále oponovat, neboť se znovu a znovu ukazuje, že kapitalismus není s to řešit takové problémy, jako je prohlubující se rozpor mezi světem přepychu a světem bídy, hladu a nemocí, ani narůstající problémy ekologické. To se týká i problémů nezaměstnanosti, rozpadu sociálních jistot, ovládání společnosti nevelkou skupinou mocných a bohatých za cenu zbídačování většiny obyvatelstva, výprodeje národního bohatství, ztráty suverenity a identity země. A je to ještě složitější, neboť život je neustálý pohyb, nikdy nemá konce. Jestliže v době Marxe stála otázka tak, že boj za osvobození dělnické třídy byl zároveň bojem za osvobození společnosti, v současné době dospěl vývoj ještě dále: ohrožena je sama existence lidstva.
Často dostávám otázku, co je pro komunisty v České republice v dané chvíli nejdůležitější. Nejčastěji odpovídám: dělat reálnou, střízlivou politiku všedního dne, politiku, která má vliv na pracující, na ekonomicky nejvíce postižené skupiny společnosti.
Nyní, při přípravě VII. sjezdu KSČM vystupuje ovšem do popředí především to, čím chceme oslovit veřejnost, co chceme prosazovat a co hodláme naší politikou měnit.
Je zde však stále zjevná rozdílnost našich postojů, která se opět projevuje zejména ve třech základních otázkách: jak hodnotit minulost, jak charakterizovat přítomnost, jaké jsou perspektivy do budoucnosti. Také ráz i míra začleněnosti toho kterého jedince do řešení zmíněných otázek jsou z mnoha příčin velmi různé. Proto nacházíme i na stránkách Haló novin případy vzájemných konfliktů lidí, jimž „vnitřní hlas“ velí psát protichůdně. Tento „vnitřní hlas“ je nepochybně především výsledkem společenských vlivů na každého z nás. A tak naprostá jednota stále ještě nejpočetnější politické strany v ČR je i dnes bezesporu iluzí.
V nedávné minulosti jsem od jednoho z redaktorů HaNo dostal následující otázku: „Občas na tvou adresu kdosi utrousí, že přímo ve vedení KSČM se zformovalo pod tvým vedením marxistické křídlo. Co k tomu řekneš?“ Odpověď zněla: „Říci někomu, že je marxista – to nemusí být invektiva. A jestliže KSČM programově navazuje na humanistické poselství zakladatelů socialismu, na teoretický přínos Marxe a Engelse, na pokrokové ideje minulosti a současnosti, tak je to jenom logické pokračování staletého zápasu za sociálně spravedlivou společnost. K takovému křídlu a k takovému programu se hlásím.“ A to i v současnosti. Nic na tom nemění skutečnost, že i dnes na mou adresu opět kdosi cosi trousí. Dokonce ve stylu těch nejméně kvalitních propagandistických brožurek předlistopadového režimu.
Nevím, proč právě v této souvislosti se mi vybavuje reklamace z jistého knihkupectví: „Chtěl jsem knihu o Karlu Gottovi, ale poslali jste mi knihu o gynekologii. Asi proto, že cena je stejná. Vážení, obsah je však úplně jinej“. A tak tomu bylo i s reakcemi na mé nedávné články, k jejichž obsahu dodávám: historická pravda se hlasováním ve vládě, parlamentu nebo dokonce v politické straně skutečně nedá zabezpečit.
Také tvrdím, že ona forma zjednodušeného a zploštělého marxismu, jak ji uplatňuje jistý pracovník aparátu ÚV KSČM, nedostačuje a nebude dostačovat k řešení neobyčejně složitých problémů minulosti, současnosti i budoucnosti. Jeho vulgární marxismus potlačuje mnohé stránky Marxova učení. Mimo jiné i prastarý.. princip humanismu, smysl pro lidskou důstojnost a čest. A komu mezi důvody být marxistou tyto skutečnosti chybějí, dříve či později se dostane do rozporu se skutečnými potřebami našeho hnutí. Ostatně před mnohými chybami, kterých se dopustil minulý režim, skuteční marxističtí teoretici varovali a mnohé problémy předvídali. Právem pak mnozí vědci hovoří o tom, že i krach minulého systému potvrdil racionalitu marxistického myšlení.
Na to, aby si každý ponechal svůj názor, má pochopitelně právo. Ale právo ponechat si názor není totožné s právem inervovat členskou základnu. A tak si závěrem dovolím ocitovat to, co nedávno napsal V. Bělohradský: „Rozběhla se u nás i jinde po roce 1989 mediální mašinérie, která chce vyložit komunismus jako největší zlo století. Myslím, že je to nespravedlivé. Bylo v něm mnoho dobrého a pravdivého. Ale chyběla mu trpělivost k nepoddajným lidským zkušenostem, které říkají ne velkým teoriím.“
Věřím, že máme na to, abychom překonali co podvazuje naše možnosti, a že KSČM překoná, co se nedaří a oslabuje její vliv. Vede k tomu ale poměrně komplikovaná cesta, na které je dobré nalít si čistého vína, otevřeně diskutovat o podstatě věci a nezkoušet jiným podrážel nohy.
Miroslav Grebeníček
poslanec KSČM
Komentáře
Přehled komentářů
Zatím nebyl vložen žádný komentář