Jdi na obsah Jdi na menu
 


Kniha – Pravda proti lži, Knihovna Rudého práva, Brno 1978

21. 8. 2008
Václav Doležal - článek v Rudém právu ze 17. června 1978


Podhoubí - Zamyšlení nad fakty, která jsou stará deset let


Pro generace našich občanů, kteří prožili nacistickou okupaci Československa, ať byli tehdy trochu ještě dětmi, anebo dospělými, slovo koncentrák anebo dvě uhlazenější slova koncentrační tábor mají nejhrůznější obsah: nutně si vzpomenou na „lázně“ v Osvětimi a Treblince, v nichž hitlerovský plyn Cyklon rdousil milióny lidí, na Mauthausen, Buchenwald, Dachau, Terezín a další desítky míst se studenými baráky, apelplatzy, nelidskou dřinou a ještě horším hladem, strašnými nemocemi a sadistickým mučením, míst, kde je pohřbeno příliš matek, otců, bratrů, synů a dcer. Slovo koncentrák – to je soustředěný bol našich národů.
 

Proto jsem nevěřili, nechtěli – a tehdy snad ještě nemohli – věřit zprávám, které se v červenci osmašedesátého roku nejdříve potajmu, od ucha k uchu, ale později bez okolků šířily ze štábu tzv. druhého stranického centra – pražského městského výboru strany. Zprávám o tom, že nejvyhraněnější pravicová část MV KSČ měla ujednáno s bývalým ministrem vnitra Josefem Pavlem , aby zřídil koncentrační tábory pro stranické funkcionáře. Nějaká krev poteče, říkalo se v oné skupině, bez toho se to neobejde …… Ono slůvko „to“ znamenalo obrodný proces, „demokratický socialismus“, „ socialismus s lidskou tváří“…

 

Tehdy jsme nechtěli tomu věřit, možná jsme nemohli, nebyli schopni, neboť slovo koncentrák patřilo fašismu, hitlerovské okupaci. Jenže existuje dokument, nazvaný Záznam pro předsedu vlády s. ing. Černíka, podepsaný pracovníkem sekretariátu předsedy vlády dr. Bohumilem Havlem, v kterém je O. Černík informován o tom, že ministr vnitra Josef Pavel a vedoucí oddělení ÚV KSČ generál Prchlík „připravili návrh na řídící centrum státu, který by v období zvýšeného politického napětí převzalo veškerou moc ve státě“. Centrum měli tvořit tito lidé: Dubček, Smrkovský, Pavel a Černík. Dubček a Smrkovský s tímto návrhem už souhlasili. V tomto dokumentu je jasné, proti komu toto „centrum“ uplatní „veškerou moc“ v období tzv. zvýšeného politického napětí a otevřeně se říká, že ministr Pavel a generál Prchlík zpracovali „ návrh preventivních bezpečnostních opatření proti vystoupení konzervativních sil v tom smyslu, že by měly být zřízeny převýchovné pracovní tábory, diferencované podle délky pobytu pro jednotlivé kategorie“.

 

Tak se připravovaly koncentráky. Pro tzv. konzervativce, pro stranické funkcionáře, kteří se nevzdali svého komunistického přesvědčení.

 

Samozřejmě ve sdělovacích prostředcích a projevech „ obroditelů“ se o takových záležitostech nemluvilo, podle nich bylo všechno pro lid krásné a výborné, neboť šlo přece o „socialismus s lidskou tváří“. Pod rouškou tohoto lživě lesklého hesla se do naší země však plížila bílá kontrarevoluce a fašismus.

 

Hitler psal na brány koncentráků licoměrné heslo: Arbeit macht frei … Co by napsali Dubček, Smrkovský nebo Pavel? Těžko říci. Ale z dokumentu vyplývá, že „převýchova“ měla spočívat v tom, aby zásadoví komunisté svlékli svou rudou kůži. A kdyby nechtěli, byla by jim svlečena.



Odkud

Mozek se dodnes vzpírá uvěřit tomuto faktu, avšak úřední akt z kabinetu bývalého předsedy vlády leží přede mnou a jeho strohý jazyk je jasný. Kromě toho jsem se seznámil s dalším dokumentem, který rozptýlil jakékoli pochybnosti o tom, co se chystalo. Je z archívu ministerstva vnitra, má číslo jednací N/1 – 00109/ZD – 68 a nese datum 11. července 1968. Nazývá se „návrhová opatření, která budou provedena ministerstvem vnitra v případě pokusu reakce o vyvolání nepokojů na území ČSSR“. Označen je jako „Přísně tajný zvláštní důležitosti“.
 

Při povrchním pohledu se může zdát, že dokument obsahuje souhrn rozsáhlých organizačních opatření a základních kádrových změn v Bezpečnosti a aparátu ministerstva vnitra, avšak i tato opatření zcela jasně nesměřovala proti kontrarevoluci. Ostatně je známé, koho ministr Josef Pavel v té době pokládal za reakci: zatímco hrozil represáliemi každému příslušníku Bezpečnosti, který by v zájmu ochrany republiky cokoli podnikl proti tzv. progresistům, včetně rozvratníků z KAN a K 231, ochotně toleroval hrozby a výpady proti komunistům i nestraníkům, kteří hájili socialismus. Není proto těžké pochopit, proti komu mířil jeho příkaz v navrhovaných opatřeních: „Zajistit sledování reakčních politiků (ostraha jejich bytů, kontrola jejich styků)“. Za lidmi, kteří stáli na stranických pozicích, se jednoduše mělo „špiónit“. Naproti tomu, podle jiného příkazu, měla být okamžitě zvýšena osobní ochrana vedoucích pracovníků tisku – těch, kteří už nezakrytě přešli na druhou, antikomunistickou stranu barikády.

 

V dokumentu je příkaz, který až názorně ukazuje smysl všech opatření navrhovaných Pavlem; zní takto: „ Zastavit okamžitě ( ještě před schválením vládou) rušení cizího rozhlasového vysílání, zahájit likvidační práce a zajistit, aby se rušení nemohlo aktivizovat“. Josef Pavel věděl, že v té době imperialistické rozvratné centrály stáhly k našim západním hranicím dvacet mobilních a velmi výkonných rozhlasových vysílaček – a dával jim volnost. Věděl také, ostatně to sám ve svých zprávách o státně bezpečnostní situaci napsal, že v republice pracují stovky agentů kapitalistických rozvědek prakticky s odkrytým hledím a že k nám přijíždějí američtí a západní generálové a vysocí důstojníci až nedbale oblečení do turistických oděvů, ale ani o tom se ve svých návrzích nezmiňuje. A už vůbec nevyhlašuje proti imperialistickým špiónům žádné opatření.

 

Všechno, co přikazoval, bylo namířeno proti zásadovým komunistům a nestraníkům, kteří hájili socialismus.

 

O koncentrácích pro tyto čestné občany se v Pavlově dokumentu nemluví, ale od vytvoření čtyřčlenného řídícího centra státu, které by převzalo veškerou moc, přes Pavlova navrhovaná opatření a rvavou snahu kontrarevoluční skupinky v pražském městském výboru strany vedla ke „konclágrům“ přímá cesta.

 

A měli tam být nahnáni čestní a poctiví lidé jen proto, že se nevzdali svého socialistického a komunistického přesvědčení.


Kdo velel

Už uvedené dokumenty dosvědčují, že blok pravice a antisocialistických sil byl v červenci osmašedesátého roku rozhodnut silou potlačit jakýkoli odpor zásadových komunistů a přesvědčených socialistů proti uskutečnění plánu na zvrat ke kapitalismu.

 

Jakou silou? Pravičáci, kteří se zejména v té době dostali do vedené krajských, okresních a závodních organizací strany, cílevědomě odzbrojovali Lidové milice. Právem odsouzení agenti imperialistických rozvratných centrál, kteří se zorganizovali v K 231, znali cesty, jimiž se mohly dopravovat – a také byly zasílány téměř volně – zbraně ze Západu. Ministr vnitra Josef Pavel likvidoval postupně Státní bezpečnost a zbavoval se komunistických kádrů. Tisk, rozhlas a televize v osudných kampaních ukazovaly na komunisty a čestné občany, dávaly je pod „odstřel“, vyvolávaly nacionalistické šílení, hrubými prostředky mátly mládež. Dokonce v armádě a jejím velitelském sboru se objevily pravičácké a antisocialistické tendence.

 

A republika byla v té době přeplněna západními špióny a diverzanty; stalo se i neuvěřitelné: do Československa přijela zvláštní skupina amerických „ tichých zabijáků“ z Vietnamu, grupa „zelených baretů“, připravená pro československé události v západoněmeckém Bad-Tölzu – středisku americké 10. speciální úderné skupiny. A neméně aktivní byl západoněmecký bundeswehr: sám hamburský Spiegel napsal, že verbování a zasílání agentů vojenské rozvědky do Československa dosáhlo nebývale širokých měřítek; podle údajů Spieglu měl hlavní stan západoněmecké rozvědky v Pullachu u Mnichova jen v prvním pololetí osmašedesátého roku téměř 400 000 agentů v naší republice …

 

A ve stejnou dobu Dubček, Smrkovský, Kriegel a spol. odpovídají na varšavský dopis pěti socialistických zemí tak, že vlastně uvnitř republiky vytvářejí psychózu vhodnou pro roztržku Československa s bratrskými zeměmi a pro odchod naší republiky z Varšavské smlouvy – záruky nezávislosti a samostatnosti Československa.

 

Jak se to však všechno mohlo stát? Copak se Dubček plačtivě nezajíkal svou věrností proletářskému internacionalismu? Copak Smrkovský v květnu nepřipomínal maďarské události roku 1956, copak neřekl, že „tyto konce by tady u nás mohly být ještě tragičtější“ než v Maďarsku, copak nenavrhoval, že zárukou před naším velkým neštěstím „ by to nakonec byly ty tanky“? A přitom sdělovací prostředky vychvalovaly „socialismus s lidskou tváří“ jako záruku demokracie, občanských práv a svobod?

 

Věc je v tom, že v bloku pravice a antikomunistických sil, který se už pevně zformoval, velely právě antikomunistické síly pod dirigentskou hůlkou imperialistických rozvědek. Dubček, tzv. první muž Ledna, jim dal požehnání,neboť mu ‚nasadily“ aureolu „obroditele“ a „nejpopulárnějšího československého státníka“. František Krigel byl přirozeně ve svém živlu; mohl znovu uplatnit volně a široce zkušenosti imperialistického agenta, které nabyl ve svých službách Čankajškovi. Byl ovšem „ velkým kapelníkem“ ve skrytu, na hrubší nebo hrubou práci posílal jiné. Mimo jiné „tribuna lidu“ Josefa Smrkovského“; a i to bylo pochopitelné, neboť některým tehdejším vůdcům antisocialistických sil, jakým byl například Smrkovský, stačil jenom významný pohled. J. Smrkovský, tento samorostlý politik už věděl, na jaké dudy má zadout.

 

Proto antikomunisté už mohli komandovat a také komandovali. Proto i kontrarevoluční skupina kokem člena městského výboru strany v Praze Věnka Šilhána mluví o tom, že „tedy nějaká ta krev poteče“ a žádá zřízení koncentráků pro zásadové komunisty, proto se Josef Pavel stará o pořádné vybavení tzv. černých listin, na nichž se objevují jména lidí s čistým svědomím, proto si starý imperialistický agent profesor Václav Černý mne ruce, když říká, že „to tedy dojde až k těm lucernám“, proto diverzanti z Klubu 231, kteří mají na rukou krev našich lidí, chystají „trhat komunistům obě nohy, a kdo s nimi pořád souhlasí, tomu aspoň jednu“…..

 

V červenci bylo zřejmé, že blok pravice a antikomunistů chystá rozhodný útok proti socialistickým základům republiky. A že je připraven tvrdě se vypořádat s každým, kdo je bude chránit.

 

Útok byl načasován k XIV. mimořádnému sjezdu strany začátkem září 1968.


Ze zapomnění


Když člověk, poučen uplynulými deseti lety listuje novinami z července osmašedesátého roku, chápe přirozeně daleko přesněji skutečný význam tehdejších i nejaktuálnějších slov. Lze například zjistit, jak většina novinářů - a stejně tak pochopitelně rozhlasových a televizních komentátorů – byla až nervózně citlivá na jakoukoli zmínku o antisocialistických, antikomunistických živlech u nás. Copak po dvaceti letech socialismu můžeme věřit, že v republice existují antisocialistické síly? – ptali se rétoricky novináři. A tvrdili, že komunistická strana by si sama dala špatné vysvědčení, kdyby uvěřila v jejich existenci


Byla to demagogie

Třebaže od února 1948 uplynulo tehdy dvacet let, v naší zemi žily generace bývalých fabrikantů, velkých, středních i malých, byli mezi námi vyakčnění a penzionovaní policajtští a četničtí hodnostáři, prodejní advokáti, kterým jsme právem vzali praxi, lékaři, kteří diplomem zakrývali své šarlatánství a museli odejít z ordinací, byli tu někdejší statkáři a kulaci, kteří se nesmířili se ztrátou „své“ půdy, byli tu i porevoluční národní správcové, kteří si už dělali chutě na fabriky a obchody, jež jim byly po květnu 1945 dočasně svěřeny. A ještě mnoho dalších příslušníků buržoazie a maloburžoazie, kteří sice zůstali v republice, ale nikdy se neztotožnili se socialismem.

 

Je známé, že právě k nim se obracela Svobodná Evropa a další prostředky imperialistické ideologické diverze a živily v nich naději na „zvrat poměrů“. A nejen živily, ale opíraly se o ně při různých diverzních a vražedných akcích proti straně; historie Babic je v tomto smyslu přímo charakteristická.

 

Například celá historie ilegální křesťanskodemokratické strany u nás, historie dlouholetá, svědčí o tom, že tu vždy byly skupiny lidí, usilujících o změnu politických a sociálních poměrů v republice. V křesťanskodemokratické – nazývané lidové – straně se až dojemně sešli zavilí klerikálové, agrárníci, bývalí sociální demokraté a lidovci i fašisté z okupačního Národního sjednocení. Své názorové rozdíly překlenuli nenávistí k socialismu, ke komunistické straně a vlastně ke každému občanovi, který dal své ruce našemu spravedlivému dílu.

 

Nebyla to však jen křesťanskodemokratická strana. V hlubokém podzemí se grupírovali i další příslušníci poražené buržoazie a maloburžoazie. Měli desítky nejrůznějších programů, v mnohém si odporujících, ale v jednom vždy shodné: usilovaly o návrat kapitalismu. To jest o návrat svých fabrik, svých statků, svých bank, svých velkoobchodů a svého privilegovaného postavení.

 

Jenže se jim nic nedařilo – přes ohromnou politickou, ideologickou a materiální podporu ze Západu. Bylo to proto, že komunistická strana se souhlasem pracujících bděle střežila bezpečnost a klid republiky. Socialistická výstavba u nás se velmi úspěšně, prudkým tempem rozvíjela. Politické a sociální, ekonomické a kulturní proměny byly tak mohutné, až se zdálo, že přesvědčí samy i nejzarytější odpůrce socialismu.

 

Ale i v takové době bylo nutné – vzhledem k silným zbytků buržoazie a zvláště maloburžoazie u nás – důsledně zabezpečovat a uplatňovat vedoucí postavení dělnické třídy ve společnosti a uvnitř strany soustavně s vysokou náročností dbát o ideovou pevnost a třídní čistotu komunistických řad. Pokud to strana, zvláště její vedení dělaly, neexistovala zvláštní nebezpečí pro zemi.

 

Po osmašedesátém roce jsme však zjistili kolik vyslovených antikomunistů mělo v kapse legitimaci strany. To jim samozřejmě usnadňovalo jejich rozvratné působení. Ale kde se mezi námi vzali? Vysvětlení není složité. Maloburžoa je velmi přizpůsobivý, protože je zcela bezzásadový. A když koncem padesátých let a po celá šedesátá léta viděl, že vedení strany čím dál neochotněji naslouchá velkým proletářským kolektivům a stále ledabyleji se stará o rozhodující průmyslové oblasti, a že naopak určuje svou politiku podle názorů „intelektuální elity“, hrnul se do strany. Věděl, co mu legitimace strany poskytuje pro realizaci plánů, které nosil na dně duše. Netřídní výběr při přijímání členů strany mu to umožnil.

 

Za pár let byla v řadách komunistů menšina dělníků – neobvyklá menšina v celé historii strany.

 

Tady je zřejmé vysvětlení, proč v samotné komunistické straně vznikly pravicové a reformistické síly, které se zformovaly do jednotného proudu už před XIII. sjezdem KSČ. Poučení z krizového vývoje ve straně a společnosti zdůrazňuje, že jeho základem a živnou půdou byly maloměšťácké živly. Právě ty nadšeně přijímaly všechno, co jim předkládala buržoazní propaganda, a samy aktivně vyvolávaly iluze o kapitalismu, rozvíjely nacionalistické hysterie a antisovětské kampaně.

 

Je známé, že vychytralý starý agent CIA Pavel Tigrid dal už před lety směrnici, aby různí buržuové a maloměšťáci využili malé bdělosti vedení strany a vstupovali do KSČ; nutil k tomu dokonce i proslulého komunobijce z dob předmnichovské republiky a předúnorových let profesora Václava Černého. Záměr CIA byl jasný: vytvořit ve straně silný revizionistický pravicový proud, který by otupil hlavní zbraně komunistů anebo jim je dokonce odebral. Nutno přiznat, že v šedesátých letech se tento záměr postupně uskutečňoval. Kromě toho, sám osmašedesátý rok poskytl pravičákům možnost přijmout do strany, koho chtěli. Třídní složení strany se stalo karikaturou jejího historického poslání.

 

Ostatně, podívejme se na nynější činnost tzv. obroditelů socialismu, kteří nosili komunistickou legitimaci v kapse: Jiří Pelikán je při všech antičeskoslovenských akcích, Luděk Pachman se dal na náboženství a přes ně se spojil se západoněmeckými revanšistickými, sudeťáckými kruhy, Milan Schulz se stal koordinátorem ve svobodné Evropě – filiálce CIA, Antonín Liehm je zkrátka prodejným pisálkem, vždy ochotným vystoupit proti naší republice, ale to je jen pár jmen, nechutný seznam by mohl pokračovat. Lidí, kteří chtěli změnit tuto zemi ke kapitalistické podobě, bylo mnohem víc. Mnozí z nich dlouho dokázali utajovat své ledví. Avšak potom se jim zdálo, že přišla jejich doba …..

 

Tito lidé, s legitimací strany v kapse, byli také tmelem, který spojil pravicový proud ve straně s antisocialistickými a vysloveně antikomunistickými živly v jeden dobře organizovaný blok.

 

Proto jsme v červenci před deseti lety uviděli jak náhle, jakoby ze zapomnění, vyšli proti nám lidé nenavádějící všechno, co jim vzalo jejich fabriky, obchody, advokatury, ordinace, četnické šavle a pušky, nenavádějící stranu a každého člověka dávajícího svou sílu socialistickému dílu.

 

Z tohoto podhoubí vyrostl hřib kontrarevoluce. A chtěl zadusit socialistickou republiku.

 


Uplynulo deset let….. Zvěsti o vytvoření koncentračních táborů, které se šířily z pražského městského výboru strany, dokument o navrhovaných protikomunistických opatřeních Josefa Pavla, mohou už znít jako ozvěna minulosti.Ale poučení, které daly, zůstává. A varuje.

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

K.G.

(Jirka, 9. 9. 2013 18:20)

Gottwald byl politik, který v Československu spustil něco hrozného. Zvráceného a hnusného!

Kampak na nás! :))

(Michal Doležel, 19. 1. 2009 13:43)

...Kampak na nás bolševici, copak vás to napadá, vás si každý koupí, na nás jste však hloupí! Kampak na nás bolševici, copak vás to napadá, víme jak ta vaše volnost vypadá!
My si v Čechách nenecháme bolševismem hlavy plést, republiku neprodáme za zradu a podlou lest, my jsme národ příliš zdravý, Šmeral nás tu nenakazí, naše zem je maličká, má však svého tatíčka. Za ním půjde každý Čech s písní na svých rtech. Kampak na nás bolševici copak vás to napadá...!
K. Hašler
http://www.youtube.com/watch?v=Lmud55Slh_c