Jdi na obsah Jdi na menu
Reklama
Založte webové stránky zdarma - eStránky.cz
 


Napříč vesmírem a Vzpoura

14. 11. 2014

Jeden film je více hudební, druhý méně, ale v obou tvoří, mnohdy velmi výpravné, hudební scény nedílnou součást příběhu a charakteru postav. Jeden je americký a druhý indický, oba však ilustrují zvěrstva, nejen ta fyzická, jež páchal a dle stále stejného scénáře pácha současný režim nejen na těle, ale i na psychice člověka a také jak nelehké je prohlédnout onu tzv. stabilitu a překonat "zaběhlost" poměrů a vystoupit proti nim. Vždy je potřeba onen spouštěč, kterým se ukáže systém v plné nahotě. Jednou je to válka ve Vietnamu, podruhé je jím koloniální tupost ústící v naprosté pošlapání základních náboženských tradic hinduistů a muslimů.

Napříč vesmírem si nasadil laťku dost vysoko, protože pokus o utvoření příhěhu orámovaného písněmi od Beatles, navíc s novými, prakticky neznámými zpěváky, mohl skončit i naprostou katastrofou. Opak je však pravdou. Spojení "starého" a "nového" je vynikající. Nerad se takto vyjadřuji rovnou na začátek své "minirecenze", ale u Napříč vesmírem nevím, jak začít jinak. Film se mi líbí nejen proto, že jsem fanda Beatles.. Je ovšem pravdou, že kdo Beatles rád nemá, asi úplně neocení ani tento film. Popravdě jsem se obával co uvidím, ještě více v té chvíli, kdy film začíná jako nějaká typická americká "týnejdžrovská" komedie. Ale není tomu tak.

Příběh protagonisty filmu Juda, který pochází z anglického Liverpoolu a jede za oceán do Států najít svého otce, který v Anglii pobýval za Války, je jen zánlivě patetickou kulisou pro skutečně mnohem hlubší příběh ovlivněný válkou Spojených států ve Vietnamu a bojem proti ní.

Jméno "Jude" je samozřejmě podle písně Beatles "Hey Jude" (v češtině ji nazpívala, dnes "zasloužilá", Marta Kubišová). Další z hlavních postav-zpěvaček a zpěváků-jsou rovněž pojmenovány po písních Beatles: Lucy, Prudence, Doctor Robert, nebo Sadie, což je zpěvačka nápadně se podobající Janis Joplin i s černošským kytaristou, se kterým zase snese srovnání Jim Hendrix. Tyto dvě postavy poté dokreslují hudební atmosféru 60. let.

Zajímavostí muzikálu je rovněž zpěvácká účast dvou legend světové hudby, jednak bluesového mistra Joe Cockera, jež jako newyorský bezdomovec zpívá hit "Come together" a poté umělce, který je znám svými protiválečnými a ekologickými postoji, zpěváka kapely U2 Bono Voxe, který mimochodem, stejně jako i Sting, před několika lety podepsal petici proti zákazu Komunistického svazu mládeže v České republice, když se o to pokoušelo Ministerstvo vnitra. Bono se zde objeví v psychedelické roli Doctora Roberta s jeho autobusem "do jiných dimenzí".

Jude se ve Spojených státech seznámí s "věčným" studentem Maxem, ale hlavně s jeho sestrou Lucy. Poté, co Max ukončí studium, vydávají se on a Jude do New Yorku, kde se ubytují právě u Sadie a časem k nim přibude ještě Prudence a náš kytarista. Nakonec do "hříšného" New Yorku přijede i Lucy, jejíž chlapec zemřel v armádě při potlačování rasových nepokojů, stejně jako malý černošský chlapec. Jejich pohřby snoubené se slavnou písní "Let it be" patří určitě k vrcholům celého díla. Chvilka klidu však netrvá příliš dlouho, Maxovi dojde povolávací rozkaz. Vizuální ztvárnění písně "I want you", kdy si na Maxe sahá "Strýček Sam" a pochod se Sochou svobody vietnamským pralesem předznamenávají další část filmu. Protagonisté filmu, skupina přátel, ovlivněni situací Maxe, se vydávají na velkou protiválečnou demonstraci, kde se seznámí s vedoucím skupiny radikálních maoistů a Černých panterů. Max mezitím odlétá do Vietnamu..

Herec Jim Sturgess, představující hlavního hrdinu Juda, je úplnou konverzí Johna Lennona a Paula McCartneyho s výborným hlasem. Film jistě stojí za zhlédnutí i se zdánlivě antikomunistickou scénou ke kontroverzní písni Beatles "Revolution". Je to píseň k zamyšlení, která ve své době naštvala téměř všechny..

Druhý film, česky pouze "Vzpoura", zbytek přeložím asi jako - "Balada o Mangalu Pandeyovi " je poměrně věrným vyobrazením počátků jednoho z největších národně-osvobozeneckých bojů v historii, protikoloniální vzpoury v Indii roku 1857-59, kde v té době už sto let vládla (!) Východoindická společnost, nejúspěšnější podnikatelský záměr historie, která zde disponovala prakticky neomezenými pravomocemi a dokonce i vlastní armádou. Je to příběh nejenom Mandala, ale i jeho přítele, britského důstojníka, který se, dle dobových materiálů, přidal k povstání proti "vlastním krajanům". Je to epos indického lidu..

Povstání proti Britům začalo tehdy v Indii (zabírající v polovině 19.stol. i dnešní Pakistán, Bangladéž a Barmu) kvůli "malicherné" příčině. Nábojnice do nových pušek, které zástupci armády Vychodoindické společnosti rozdali "Sipáhíům" (domorodým vojákům Společnosti), jež se musely odkousnout, byly napuštěny vepřovým a hovězím tukem, což je velkým hříchem pro muslimy i hinduisty. Navíc jim lhali, že tomu tak není. Dříve loajální vojáci tak povstali ve spojení s těmi, jejichž území se Společnost zmocnila vydíráním nebo lstí.

Mangal Pandey se stal poté pro indický lid mučedníkem, jehož příklad provázel boj Indie za nezávislost od doby po konci Velké války, přes válku 2.světovou až po hnutí kolem Gándhího vyúsťující k nezávislosti Indie v roce 1947. Jak sám hrdina, uprostřed svých poprav (není to překlep, ve filmu jsou ztvárněny oba pokusy o jeho popravu) uvádí, nakonec nejde o nějaké sádlo, ale o celý systém koloniálního panství, ale i o indické zvyklosti: kastovní systém, lidské oběti.. O to, že Indové se stali cizinci ve vlastní zemi. Bollywoodské scény v příběhu navíc nejsou kýčovité, pouze dokreslují hravost a radost, kterou se Indové vyznačují i v těch nejtěžších dobách. Aamir Khan v hlavní roli Mandala rovněž není pouze jakýmsi komiksovým "Tygrem z Mompracemu"..

"Politicky" filmy samozřejmě nejsou zcela "správné", ať už tím, jaké mají protagonisté obou filmů iluze, o revoluci (v případě Lucy) či o buržoazní demokracii v Británii (v případě Mandala), ale tam i tam to přesně vystihuje samotnou naivitu tehdejších hnutí, ba naopak filmy ukazují, v prvním případě krutosti vietnamské války, tak ve druhém, velmi věrně, útlak domorodců v koloniích "civilizované" viktoriánské Anglie.

Od příště již budu, podobně jako tentokrát, ve "filmovém sloupku" uvádět více děl, dvě či tři, která dle mě spolu více souvisí, ať už s ohledem na to, že Vzdor není samozřejmě pouze filmová revue pro dlouhé recenze a není možné zachovat jejich obvyklou délku, tak i vzhledem k tomu, že periodicita časopisu je dvouměsíční.

David Pazdera

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář